Jak to ale bylo trochu více od začátku?
 
Jako malá jsem byla velmi, opakuji VELMI stydlivá, mluvila jsem jenom doma a byla jsem tzv. "mamiňák." V 7 letech se mi po těle objevilo vitiligo, úbytek pigmentu a to hodně ovlivnilo můj život, zpočátku negativně, nakonec pozitivně, protože dnes už chápu PROČ. K tomuto příběhu se jednou vrátím, jakmile přijde ten správný čas. V 16 letech jsem se odstěhovala z rodného města a tím nastartovala svou školu života. Vystudovala jsem Cestovní ruch, protože jsem už od páté třídy toužila po tom stát se delegátkou. A tak jsem si to splnila.

Touha jít do světa byla hodně ovlivněna mým dětstvím a skvělou "školou" našich rodičů. Od mala jsme jako děti chodily pomáhat do rodinné firmy, kde jsem se naučila tvrdě pracovat rukama a takzvaně OD - DO. Ve 13 letech jsem si uřízla kousek malíčku na nářezáku při krájení šunky pro zákaznici... Jj taťka má masokombinát a hádejte co - Moni prakticky vůbec nejí maso. Nezařazuji se do žádné vegetariánské skupiny, nemám ráda škatulkování a nálepkování kdo je kdo.
 
Každopádně tahle zkušenost mi moc pomohla k tomu mít jasno v tom, že chci od života víc. 
 
Ve 21 letech jsem si splnila svůj velký sen o návštěvě Californie a strávila jsem necelý rok v Los Angeles, kam jsem odletěla jako aupair s minimální znalostí AJ. Skvělá antikoncepce a jazykovka. Moje angličtina se jednoznačně posunula vpřed a to díky tříletému Alecovi, o kterého jsem se starala a on mě opravoval při čtení pohádek.
 
Tam se ve mě probudila myšlenka, že až jednou budu mít děti, tak chci taky podnikat jako Alecova maminka, která byla mým podnikatelským vzorem, ale rodičovským naopak vůbec... praktický cizí holka se starala o jejího syna, protože ona musela řešit byznys. Přiznávám se, že jsem měla celkově dost negativní postoj k podnikání od dětství, kdy jsem viděla našeho taťku podnikatele stále ve stresu a také neměl zrovna moc času na nás. Ale Amrita tenkrát ve mě něco probudila, nějakou touhu... začala jsem snít o tom, jaké by to bylo úspěšně podnikat, ALE zároveň mít ČAS na své dítě. Teď se usmívám a říkám si, že jak to do sebe všechno pěkně zapadá... V té době jsem netušila, jak podnikat a mít čas, ale představa to byla krásná.
 
Další čtvrt rok jsem strávila v Řecku letní brigádou. Pak jsem šla studovat na Vysokou školu v Praze, čistě proto, že to byl asi trend v té době, dodnes to nedokážu objasnit, byla jsem tak trochu ztracená a nevěděla jsem co se životem.
 
Další léto jsem získala první zkušenost s prací mého vysněného delegátství. Zanedlouho přišel krach cestovní kanceláře - o téhle situaci jednou napíšu knihu, to byl další velký zážitek, ale nic oproti tomu, co se stalo rok předtím, zmiňovaná nehoda na motorce. Ten onen následný rok mého života po něhodě byl jakoby nebyl...abych pravdu řekla ani si ho moc nepamatuji, hodně věcí jsem vytěsnila a pak to v sobě ještě dost ladila.